Canisterapie
Už při příchodu do ústavu ve Žlebu jsem věděl, že mě čeká něco nového, něco, co jsem ještě nezažil. Panička mě vedla do nějakého domu, kam vedly dlouhé schody. Nešel jsem ale sám. Společně s námi šly i Irča s Arwínkou a Bárou a také Péťa se Síssou a Chenseem. Když jsme konečně vyšli ty schody, čekalo na nás překvapení. Několik žen tetelících se blahem z toho, že nás vidí. Měli pro nás připravené piškotky a tím si mě ihned získali. Vůbec jsem se jich nebál, i když jsem jich nikdy tolik pohromadě neviděl. Pacientky nevěděly, ke komu z nás dříve jít a s kým se pomazlit. Jelikož jméno Happy by si asi nezapamatovali, zaèali mi říkat Pepíku a mně to vůbec nevadilo..:) Byl jsem rád, že mohu někomu udělat radost a zároveň dostat nějakou tu mňamku a jak jsem tak poslouchal paničku, Irču a Péťu, když se o nás bavili, tak si myslím, že jsme s mojí malinkou sestřičkou splnili vše, co se po nás požadovalo a že jsme rozhodně neudělali ostudu ;)